Hoj, ty štědrý večere, ty tajemný svátku, cože komu dobrého neseš na památku?

Veselé Vianoce. Tak nejak vyzerajú teraz moje dni. Meanwhile, je ostatná ženská časť mojej rodiny na prášky :P

Vianočná krupica od Belly. Nie, nie sú to grcky, je to arašidové maslo.

Darčeky nametané kade-tade.

Ha ha ha. Nepiekli sme, napiekol nám Orange. Nech žije PR firiem. Dobré sú tie perníky, aj čaj a med poslali.

Brloh! Neznášam plyšáky, ale čo s nimi, keď už sú tam.

Pošta. Jeh!

Je to dlhé, ale toto je moja najmilovanejšia vianočná balada a literárne dielo. A vôbec jeden z najvelebenejších autorov. Snáď všetci vieme, o koho ide :)

Štědrý den

Tma jako v hrobě, mráz v okna duje,

v světnici teplo u kamen;

v krbu se svítí, stará podřimuje,

děvčata předou měkký len.

"Toč se a vrč, můj kolovrátku,

ejhle, adventu již nakrátku

a blízko, blizoučko Štědrý den!"

Milotě děvčeti přísti, milo

za smutných zimních

 večerů;

neb nebude darmo její dílo,

tu pevnou chová důvěru.

I přijde mládenec za pilnou pannou,

řekne: Pojď za mne, dívko má,

budiž ty mi ženkou milovanou,

věrným ti mužem budu já.

Já tobě mužem, ty mně ženkou,

dej ruku, děvče rozmilé! -

A dívka, co předla přízi tenkou,

svatební šije košile.

"Toč se a vrč, můj kolovrátku,

však jest adventu již nakrátku

a přede dveřmi

 Štědrý den!"

II

Hoj, ty štědrý večere,

ty tajemný svátku,

cože komu dobrého

neseš na památku?

Hospodáři štědrovku,

kravám po výslužce;

kohoutovi česneku,

hrachu jeho družce.

Ovocnému stromoví

od večeře kosti

a zlatoušky na stěnu

tomu, kdo se postí.

Hoj, já mladá dívčina,

srdce nezadané;

mně na mysli jiného,

jiného cos tane.

Pod lesem, ach pod lesem,

na tom panském stavě

stojí vrby stařeny,

sníh na šedé hlavě.

Jedna vrba hrbatá

tajně dolů kývá,

kde se modré jezero

pod ledem ukrývá.

Tu prý dívce v půlnoci,

při luně pochodni

souzený se zjeví hoch

ve hladině vodní.

Hoj, mne půlnoc neleká,

ani liché vědy:

půjdu, vezmu sekeru,

prosekám ty ledy.

I nahlednu v jezero

hluboko - hluboko,

milému se podívám

pevně okem v oko.

III

Marie, Hana, dvě jména milá,

panny jak jarní růže květ:

která by z obou milejší byla,

nikdo nemůže rozumět.

Jestliže jedna promluví k hochu,

do ohně by jí k vůli šel;

pakli se druhá usměje trochu -

na první zas by zapomněl! -

Nastala půlnoc. Po nebi šíře

sbor vysypal se hvězdiček

jako ovečky okolo pastýře,

a pastýř jasný měsíček.

Nastala půlnoc, všech nocí máti,

půlnoc po Štědrém večeru:

na mladém sněhu svěží stopu znáti

ode vsi přímo k jezeru.

Tu jedna klečí, nad vodou

 líčko;

ta druhá stojí podle ní:

"Hano, Haničko, zlaté srdíčko,

jaké tam vidíš vidění?"

"Ach, vidím domek

 - ale jen v šeře -

jako co Václav ostává -

však již se jasní - ach, vidím dvéře,

ve dveřích mužská postava!

Na těle kabát zeleni temné,

klobouk na stranu - znám jej, znám!

Na něm ta kytka, co dostal ode mne -

můj milý bože! Václav sám!"

Na nohy skočí, srdce jí bije,

druhá přikleká vedle ní:

"Zdař bůh, má milá, zlatá Marie,

jaké ty vydíš vidění?"

"Ach, vidím, vidím - je mlhy mnoho,

všecko je mlhou zatmělé;

červená světla blýskají z toho -

zdá mi se býti v kostele.

Něco se černá mezi bílými -

však mi se rozednívá již: -

jsou to družičky, a mezi nimi -

proboha! Rakev - černý kříž!"

IV

Vlažný větřík laškuje

po osení mladém;

sad i pole květovým

přioděny vnadem;

zavzněla hudba od kostela zrána,

a za ní hejsa! - kvítím osypána

jede svatba

 řadem.

Švárný ženich jako květ

v kole svatebčanů,

kabát tmavě zelený,

klobouk v jednu stranu:

tak viděla jej v osudné té době,

tak si ji nyní domů

 vede k sobě,

švárnou ženku Hanu.

Zašlo léto. Přes pole

chladné větry vějí.

Zvoní hrana. Na marách tělo vynášejí:

bílé družičky, planoucí svíce;

pláč, bědování, trouby hlaholíce

z hlubokosti znějí:

Miserere mei!

Koho věnec zelený,

koho v rakvi kryje?

Umřela, ach umřela

panenská lilie!

Vykvětla jakby zalívána rosou,

uvadla jakby podsečena kosou -

ubohá Marie!

V

Nastala zima, mráz v okna duje,

v světnici teplo u kamen;

v krbu se svítí, stará polehuje,

děvčata zase předou len.

"Toč se a vrč, můj kolovrátku,

však jest adventu zase nakrátku

a nedaleko Štědrý den!"

Ach ty Štědrý večere

noci divoplodné!

Když si na tě vzpomenu,

k srdci mne to bodne!

Seděly jsme také tak

loni pohromadě:

a než se rok obrátil,

dvě nám chybí v řadě!

Jedna, hlavu zavitou,

košiličky šije;

druhá již tři měsíce

v černé zemi

 hnije,

ubohá Marie!

Seděly jsme také tak

jako dnes a včera:

a než se rok obrátí -

kde z nás bude která?

"Toč se a vrť můj kolovrátku,

všeckoť ve světě jen na obrátku,

a život lidský jako sen!"

Však lépe v mylné naději sníti,

před sebou čirou temnotu,

nežli budoucnost odhaliti,

strašlivou poznati jistotu!